|
Někdy je zima, někdy je horko,
někdy je mokro, někdy je sucho,
někdy moc brzy, nebo zase pozdě
.....někdy......
Tak proč sedm milionů lidí sleduje rally?
Píše se rok 1977. Jsou prázdniny. Většina dětí si přes den hraje a v noci spí. Beru tajně kolo a šlapu z Fryštáku do Zlína,
kde panuje vzrušená atmosféra právě startující Barum Rally. Když to maminka večer zjistí, je rozhodnutá mi letošní barumku zakázat.
Táta — zády otočený k mamince — se na mne dívá a přísným hlasem přikazuje: „Hned běž do postele!“, ale zároveň se významně usmívá.
Je půlnoc. Táta se mnou zacloumá a velí:„Jdeme!“ Hrdě odpovídám: „Ale já přece nespím!“ Celý večer jsem tak rozrušený, že bych stejně neusnul. Vyrážíme pěšky směr Hostýnsko-Vizovické vrchy na kultovní „erzetu“ Troják,
do míst, kterým se říká Májová-Podhoran. Mezi prvními přijíždí závodník Franz Wittmann senior, pozdější mnohonásobný mistr Rakouska.
Následuje celá naše špička — Blahna, Pavlík a další. Nazpět do Fryštáku nás odváží otcův známý, který zde pomáhá jako pořadatel.
Doma nás vítá nazlobená maminka. Moc se o mne bojí. Od té doby jezdí raději s námi. Ponejvíce vyrážíme na slavnou RZ Pindula.
O třicet let později, sedíme v klatovském kulturním středisku u jednoho stolu s Franzem Wittmannem juniorem.
Skamarádíme se během bojů v soutěži Winter cup. Ta se skládá z rakouské Jänner a české Šumava rally. Tento pohár
dokončujeme v absolutním pořadí na 5. místě, porážíme Wittmanna juniora a gratulaci přijímáme také od rallyové
legendy Franze Wittmanna seniora.
O rok dříve zajíždíme 2. místo absolutně na slavné RZ Pindula. Před námi je pouze
jeden český jezdec a my za zády necháváme kompletní evropskou špičku. Do cíle barumky dojíždíme na absolutním 6. místě.
To znamená, že na rampu před zlínskou radnicí vjíždí naše osádka jako první. Taková je zdejší tradice. A vše se opakuje
ještě jednou, přesně o rok později. Splnil se mi tak můj klukovský sen. Nic se za ty roky nezměnilo a maminka se o mne stále bojí.
Snad jen technika udělala významný pokrok a není dne, kdy by si mne během tréninků a závodů nezkontrolovala mobilním telefonem.
Tedy jedna věc se změnila. Už není sama, kdo se o mne bojí. Měl jsem to štěstí, že jsem potkal úžasnou a tolerantní ženu Janu,
která mi pomáhá mé sny naplňovat.
Právě s ní v roce 1992 zakládáme firmu zabývající se dovozem a instalacemi automatických vjezdových systémů.
Své práci se věnujeme s velkým nasazením a během pěti let se z naší firmy stává silná společnost, která patří
mezi čtyři největší v oboru v České republice. Po celou tuto dobu ve mně dřímá onen klukovský sen.
Moci se jednou postavit na start slavné Barum Rally. Alespoň jednou okusit jaké je „být na druhé straně“,
řítit se po uzavřené trase RZ a nezůstat jenom v roli diváka.
V roce 1997 do naší firmy přichází Pavel Ondrejčík, můj budoucí spolujezdec. Je nám jasné, že do rally vstupujeme
v pokročilejším věku. Jezdci jsou běžně na vrcholu v sedmadvaceti. Ale nám jde především a splnění dávného snu.
Od té chvíle jsme tým. Zřejmě jsem perfekcionalista, proto si pořizujeme naprosto totožný závodní i tréninkový vůz.
V našich končinách je to vizitka těch nejlepších týmů. Hodně testujeme, o přípravu vozu se stará Luboš Březík junior.
A nesmím samozřejmě zapomenout na manželku Janu, která má na starost logistiku
Rally.
Vyškov 1997. Konečně náš první start!. Dojíždíme na 2. místě ve své třídě a rally nás zcela uchvacuje.
Druhým startem je naše zamilovaná barumka a od té chvíle je nám jasné, že bez závodění už nechceme být. Ve třídách,
ve kterých závodíme, jsme od počátku schopni bojovat o nejvyšší příčky. Nikdy však z časových důvodů neabsolvujeme kompletní sezónu
a tak náš první „celoroční“ úspěch přichází až v roce 1999. V seriálu MMČR jsme na 3. místě absolutně ve třídě A6. Vítězem byl Roman Kresta.
V roce 2001 pak přichází zlom v naší kariéře. To už v týmu působí šéfmechanik Rostislav Svoboda z Kostelce. Celý tým je plně profesionální
a my máme poprvé k dispozici zahraniční vůz. S Hondou Civic 1,6 VTI získáváme titul Absolutní mistři České republiky v rally ve třídě N2.
V roce 2002 podepisujeme plně profesionální smlouvu s promotérskou firmou, která nám zajišťuje tovární vůz Mitsubishi Lancer EVO V.
Ale jak už to v životě bývá, jednou jste nahoře, jednou dole… Po dvou nevydařených soutěžích přichází těžká rána. Při jedné z vyjížděk
na endurové motorce s mými kamarády mechaniky se zraním. Lékařské doporučení je neúprosné — více než čtvrt roku bez možnosti jezdit.
Přesto, že problém byl na naší straně, promotérská firma se zachovala velmi vstřícně a rozvázala s námi smlouvu bez náhrady škod.
Tehdy se mohlo zdát, že v rally skončíme, ale tento neúspěch nás od závodění neodradí.
V roce 2003 kupujeme starší Mitsubishi Lancer EVO VI. Hned první závod dojíždíme na 2. místě ve své třídě a je jasné,
že se jedná o náš návrat. Po dobrých dílčích výsledcích — přece jen si s novým čtyřkolovým vozem na sebe zvykáme — bohužel
přichází těžká havárie na Rally Třebíč. Ve stopadesátikilometrové rychlosti narážíme do stromu. Spolujezdec i já jsme v pořádku,
ale vůz je zcela zničený.
Následující sezóna je pro nás naopak úspěšná, jakoby z říše zářných snů. Vyjma jednoho závodu dojíždíme všechny soutěže a umísťujeme
se na předních pozicích. Vrcholem je pro nás opět Barum Rally. Dojíždíme na 3. místě v kategorii produkčních aut a šestí absolutně.
Po skončení sezóny jsme klasifikováni na 3. místě absolutně ve třídě N4 MMČR 2004. Potvrzujeme tím, že patříme k české špičce
v rally a získáváme prioritu Federace automobilového sportu ASN.
V roce 2005 dojíždíme na Barum Rally na 6. místě absolutně a čtvrtí ve třídě produkčních vozů. Úspěch je to o to cennější,
že zde startuje kompletní česká i evropská špička. Ve stejné sezóně — při vsetínské rally — nás potká zřejmě největší havárie v
naší kariéře. Při sjezdu Vsackého Cábu směrem ke Vsetínu se náš vůz v rychlé pasáži „urve“ na inertním posypu, který zde zůstal po zimě. Auto se v té chvíli řítí skoro dvěstěkilometrovou rychlostí na plnou pětku. Otočí se kolem své osy a zhruba po stech metrech narazí zadní částí do vzrostlého buku. Vůz je zcela zničen, ale my s Pavlem z něj vystupujeme bez sebemenšího zranění. Od toho dne věříme na zázraky…
V roce 2006 přichází náš mezinárodní úspěch v podobě 5. místa absolutně a 3. místa ve třídě ve Winter Cupu. Jednalo se o součet výsledků ze dvou rally — rakouské a domácí. Jelo se na sněhu se speciálními pneu s hroty. Naší výhodou je, že jsme z valašských „kotárů“ na sníh zvyklí a jízdu na sněhu milujeme. Této trofeje si velmi ceníme.
Naše jubilejní desátá sezóna 2007 je tak trochu symbolická. Po mých zdravotních potížích a nárůstu práce i zodpovědnosti ve firmě jsme se rozhodli profesionální kolotoč opustit a rally jezdit už pouze pro radost — stejně jako kdysi, když jsme začínali. Po domluvě se sponzory se tak účastníme pouze čtyř rally v okolí Zlína. Nebylo lehké se rozhodnout, ale v jistém věku už není snadné soutěžit s mladými a dravými závodníky o stupně vítězů. Po letech stresů a stoprocentního nasazení si rally chceme takříkajíc užívat a samozřejmě uplatňovat své bohaté zkušenosti. Kdo si jednou rally vyzkoušel, ten nikdy neodejde, ale chce být dál účasten ať už aktivně či jen pasivně.
Rally nám hodně vzala ale zároveň i hodně dala. Poznali jsme pestré spektrum lidí — profesionální závodníky, podnikatele, intelektuály ale i obyčejné kluky různých profesí, kteří milují automobilový sport. Taková společnost se dokáže bavit celou věčnost například o průjezdu jedné zatáčky a všichni jsou si v té chvíli rovni. Viděli jsme i řadu krásných míst naší země, která leží mimo všední trasy. To vše je rally...
Děkuji své rodině, svému týmu i sponzorům. Rally patří k nádherným úsekům mého života.
Miroslav Cais
Foto: Archiv týmu
|
